Praha (Pressweb) - Lidé jsou kvůli němu schopni zabíjet i milovat, neváhají udělat prakticky cokoliv. Fyzické hodnoty zlata si v posledních letech opět skvěle uvědomuje i svět ekonomiky - zlato se v době rizika ekonomická krize (pesimisté skloňují dokonce taková slovní spojení jako pád ekonomiky a tedy i světové společnosti, jak jej známe) stává hledanou a žádanou komoditou. Investice do zlata narůstají na popularitě, odborníci tvrdí, že by člověk měl mít pro jistotu ve zlatě alespoň deset procent svého majetku - ideálně v investičních zlatých cihlách či zlatých slitcích, které jsou podle nich dobrý způsob, jak zhodnotit své peníze. Zlato si zkrátka svou cenu uchová.
To je ovšem tržní, fyzická cena. Jak dobře víme, zlato může mít hodnotu i morální. Příkladů známe mnoho - sportovce, kteří vyhráli velké mistrovství nebo rovnou olympijské hry. Nebo držitelé medailí v jiných odvětvích - například vědci, kteří zlatou medaily získávají jako upomínku na vítězství slavné Nobelovy ceny. V takovém případě - jakou má zlato cenu? Pro někoho jistě nevyčíslitelnou, takovou pro kterou jsou ochotni riskovat celý život.
Skvělý příběh o medaili z Nobelovy ceny dal světu maďarský radiochemii George de Hevesy, který získal Nobelovu cenu za chemii za práci na využití izotopů jako značkovačů při chemických procesech v roce 1943. Tedy v nejtvrdších časech druhé světové války. Když pak do Dánska, kde Hevesy žil, vtrhla německá armáda, vědec měl o svou medaili pochopitelně obavu. A tak ji, spolu s medailemi kolegů Maxe von Laua a Jamese Francka rozpustil v lučavce královské, jedné z mála látek, které jinak vysoce stabilní zlato neodolá. A baničky s roztokem nechal stát ve své laboratoři, kde nemohly působit nepatřičně.
Po válce pak zlato z roztoku vysrážel a Nobelova společnost z něj opět odlila původní medaile.
