Pusťte do svých erotických fantazií invazi Ušatek, Kudlanek, Marťanek a Uf.
6. 4. — 12. 5. 2017
Výstava Jiřího Načeradského Invaze představuje výběr obrazů a kreseb z let 1962 až 1992. Vystavený soubor nám umožňuje sledovat vývoj Načeradského tvorby od studentských let až po období, kdy působil jako profesor na pražské Akademii.
Jádro výstavy tvoří práce z druhé poloviny sedmdesátých let, kdy se vedle prototypu žen vyobrazených jako Kudlanky objevují v Načeradského tvorbě i návštěvnice z vesmíru Marťanky a Ufy, aby kolem roku 1980 přibyly ještě Ušatky (v jiném pojetí oproti roku 1967). Tato invaze nových archetypálních bytostí, často zobrazených v zářivé barevnosti, přinesla nejen nová témata, ale také záměrný odstup od reálné situace v pochmurné atmosféře socialismu. Ironie autorovi sloužila jako obrana proti všudypřítomné depresi a beznaději. Sám ostatně s odstupem let konstatoval, že čím hůře mu bylo, tím veselejší maloval obrazy.
Povětšinou nedatované kresby můžeme celkem spolehlivě zařadit do chronologie umělcovy tvorby díky srovnání s vystavenými stěžejními obrazy. Kurátor Petr Mach k tomu říká: „Vystavené obrazy patří mezi jádro připravované monografie, kterou jsme s profesorem Načeradským zpracovali, ale bohužel se ji za života autora již nepodařilo vydat.“
Pouze okrajově je na výstavě zastoupen nejslavnější cyklus „běžců“ z roku 1967, který byl opakovaně vystaven v Čechách i v zahraničí a tato díla byla již dávno zařazena do dějin výtvarného umění. Proto byly pro výstavu vybrány ukázky ze závěrečné fáze cyklu, z let 1970 a 1971, kdy se autor po návratu z neuskutečněné emigrace pokusil tuto řadu obrazů posunout dál, a to malbou podle fotografií, ve kterých upravil kompozici technikou koláže. „Většina vystavených prací na papíře představuje finální díla, která jsou umělecky rovnocenná obrazům. Skici jsme zařadili pouze v případě stěžejních obrazů, kde mohou ozřejmit cestu k definitivní verzi“ dodává Petr Mach.
Jiří Načerdský (1939 - 2014)
Načeradský zaujal kritiku svými velkoryse pojatými expresivními malbami hned při své první účasti na kolektivní výstavě v Galerii mladých v roce 1965. Zásadně pak na sebe upozornil cyklem obrazů, který byl inspirován fotografiemi z denního tisku. Pro tento cyklus, z většiny namalovaný v roce 1967, se vžil název „běžci“. Výběr ze souboru představil kurátor Jindřich Chalupecký začátkem roku 1968 ve Špálově galerii v Praze. Umělci bylo teprve 28 let, když jeho skvěle započatou kariéru zastavil příjezd okupačních vojsk, před kterými spolu s Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem odjeli do Francie. Po návratu do vlasti a nevydařeném pokusu využít další francouzské stipendium pro emigraci do USA, začalo období úředního bojkotu tvorby nejen Jiřího Načeradského, ale většiny umělců spojených s liberálním prostředím šedesátých let.
Po celá sedmdesátá léta nebylo Načeradskému umožněno vystavit svá díla, proto se snažil uživit sebe i rodinu restaurováním fasád historických budov. I přesto v roce 1978 navštívili autorův ateliér členové nákupní komise pařížského Centre Georges Pompidou a zakoupili zde pro sbírky muzea sedm kreseb. Ty byly následujícího roku v této instituci vystaveny.
Načeradský v sedmdesátých a osmdesátých letech se zájmem sledoval tvorbu mladších malířů a navštěvoval jejich ateliéry. Pro respekt k Načeradského dílu šedesátých let a díky uvedeným kontaktům byl v roce 1985 osloven nejmladší generací umělců k účasti na neoficiálních Konfrontacích (někteří autoři této generace se později sdružili ve skupině Tvrdohlaví).
Dva roky nato byl přizván, aby se zapojil do aktivit Volného sdružení 12/15 (Pozdě, ale přece), se kterým pak od roku 1988 vystavoval. Zároveň se díky sběratelce Medě Mládkové mohla v roce 1987 představit Načeradského díla na výstavě ve Vídni, v roce 1988 pak ve Washingtonu a v New Yorku.
Počátkem devadesátých let se stal Jiří Načeradský vedoucím Ateliéru figurální a monumentální malby na pražské Akademii výtvarných umění. Změna režimu mu zpřístupnila výstavní síně, vedle účasti na řadě kolektivních výstav se autor hned v roce 1990 dočkal retrospektivních výstav v Galerii hlavního města Prahy a v Galerii výtvarného umění v Karlových Varech.
Tehdy se českému umění nakrátko otevřela muzea umění v západní Evropě a v USA, kde byl autor prezentován na výběrových výstavách současného československého umění.
V roce 1992, po sporech s rektorem Milanem Knížákem, byl Načeradský donucen k odchodu z Akademie výtvarných umění v Praze.
