Když jsem uspěl u vedoucího s žádostí o lepší pracovní obuv, ostatní kluci z dílny si mne začali víc vážit. Postupem doby za mnou začali chodit o radu s mnoha věcmi. Vedoucí si všiml, že se stávám mluvčím celé směny, a když se loučil starý směnový mistr, který šel do důchodu, nabídl mi jeho pozici. Měl jsem radost. Jednoho dne si mne vedoucí vzal stranou.
Dostávám na starost mladého frajírka
„Přijali jsme nového kluka po vyučení. Jenže se chová jako frajírek. Mohl bys na něj dohlídnout? Bude pracovat u tebe na směně,“ řekl mi. Přikývl jsem. Jako bych se vrátil o pár let zpátky a viděl sám sebe. „To zvládnu,“ říkal jsem si. Když Petr přišel poprvé do práce, ukázal jsem mu všechno, co je potřeba. Představil ho kolegům, seznámil ho se systémem, jak se v dílně zadává práce. Choval se docela blahosklonně, jakoby nám dával nějakou milost, že u nás bude pracovat. Když jsme vyřídili formality, šli jsme do skladu pracovního oblečení a bot. Kdy a za jakých podmínek můžete dostat od zaměstnavatele pracovní boty zdarma, o tom ostatně více dozvíte v tomto článku.
Krotím drzého spratka
„To snad nemyslíte vážně? Tohle že si mám obout?“ odfrkl pohrdlivě. „Radím ti dobře, měl pracovní oblečení a boty bez řečí. Je to ve tvém vlastním zájmu. Pokud nechceš skončit jako já,“ svlékl jsem pracovní rukavici a ukázal mu svoji tříprstou ruku. Většinou to fungovalo jako dokonale odstrašující příklad. Kluci si dávali pozor. Někdy pomohla i historka o tom, jak jsem přišel o dva prsty. Jenže tentokrát to zřejmě neúčinkovalo. „Pche,“ ušklíbl se Petr při pohledu na moji ruku a neřekl nic. „To tedy je drzý spratek. Nebude snadné ho zkrotit,“ pomyslel jsem si.
Na běžecký závod naši novou posilu nezvu
Když přišel do práce, byl sice oblečený v montérkách a nafasovaném tričku a dokonce mu z kapsy montérek čouhaly i pracovní rukavice, za to pohled na jeho nohy byl neuvěřitelný. Měl na nich závodní běžecké boty jedné renomované značky. „Hej Petře, tady se nechystáme na běžecký závod. Tady budeme pracovat u obráběcích strojů,“ naznačil jsem naší nové posile při ranním rozdělování práce. Čekal jsem, že pochopí, co mám na mysli. Vrátí se do šatny, vezme si ze své skříňky pracovní boty, které nafasoval, přezuje se do nich a přijde za námi do dílny. Jenže jsem se spletl.
Za malér se přece nenechám zavřít
„Mně nikdo nebude předepisovat, v čem budu chodit obutý. Nebo to si vážně myslíte, že si nazuju ty šílený traktory?,“ oponoval mi drze. Naštval mne. „Tak podívej, Petře. Pokud se okamžitě nepřezuješ do pracovního, ke stroji tě prostě nepustím. Nevezmu si na triko, že uklouzneš a něco se ti stane. Klidně sebou můžeš švihnout a zlomit si nohu. Já budu mít malér za nedodržení bezpečnosti práce a klidně můžu být jednou nohou v kriminále,“ vysvětlil jsem mu. Ostatně, jaká je ochrana nohou v rámci ochranných pracovních prostředků, o tom se dočtete tady. Petr ale zjevně nic nepochopil. Trval na tom, že prostě zůstane v těch běžeckých botách.
Dávám vyhazov kvůli neposlušnosti
„Počítám do desíti. Buď okamžitě zmizíš v šatně a než řeknu deset, objevíš se v pracovních botách, nebo si sbal svých pět švestek a zítra už sem nechoď,“ oznámil jsem mu zvýšeným hlasem. Ostatní se tvářili udiveně. Nebyli zvyklí, že na někoho křičím. Obvykle jsem všechno řešil v klidu, jenže tentokrát mi už opravdu došla trpělivost. Když Petr ani teď nereagoval, prostě jsem ho vyhodil. Celou situaci jsem pak vysvětlil vedoucímu výroby, který schválil moje rozhodnutí. A já si v duchu pomyslel, že kdyby se mnou mistr v první práci zacházel stejně, mohl jsem dneska mít pravou ruku celou…
