Slíbil jsem vám, že budu vyprávět o své velkém průšvihu, který se mi stal v práci. I když to není nic příjemného, popíšu vám to docela rád. Proč? Proto, abyste na vlastní oči viděli, jak se mladý frajer vlastní blbostí zmrzačil, a podobné hlouposti po mně neopakovali. Zkrátka abyste se poučili o tom, že některé věci je lepší nedělat.
Budu vám vyprávět svůj příběh
Nechci být ale žádný velký mentor se zdviženým prstem a cokoli vám přikazovat. To není můj úkol a myslím si, že byste mě stejně neposlouchali. Zkrátka a jednoduše vám budu vyprávět svůj příběh – obrázek už si udělejte sami. Ve svých osmnácti letech jsem nastoupil hned po vyučení jako strojní zámečník do jedné firmy v našem městě. Lidé z té firmy se byli podívat už k nám na školu – zoufale jim chyběli šikovní lidi, a tak nás oslovovali ještě předtím, než nám oschl inkoust na našich výučních listech.
Dělám si legraci z oblečení
Hned poté, co jsem podepsal pracovní smlouvu, šel jsem s mistrem do skladu. Nafasoval jsem košili, tričko, montérky, montérovou bundu, pracovní rukavice. „Já ale nejdu na maškarní ples za mimozemšťana,“ dělal jsem si před mistrem legraci a vesele se šklebil. „Nebo nemám si třeba boty koupit raději sám?“ ptám se. Tématem, jestli si zaměstnanci musí sami kupovat pracovní obuv, se navíc zabývá tenhle článek. „Hele, mladej, dost těch řečí. Tady přestává legrace. Tohle je nutnost, aby se ti nic nestalo. Koukej si to vzít na sebe,“ zpražil mne mistr. Když jsem viděl, jak se tváří, raději jsem si další legrácky odpustil. Nemuselo by to dobře dopadnout.
Předvádím se jako puberťák
Nicméně červíček škodolibosti ve mně dál hlodal. „Je taková výzbroj a výstroj vůbec nutná? Práce chce přece hlavně dvě šikovné ruce a ty já mám. Nic dalšího nepotřebuju,“ říkal jsem si v duchu. Tady vám ale vysvětlí, že pracovní rukavice, to je celá věda, například pro lékařské obory. Možná teď kroutíte hlavou, co jsem to byl za nezodpovědného hlupáka. No, mějte přece trochu pochopení… Na svoji obhajobu mohu říct, že mne tenkrát ještě nepřešla puberta. Rád jsem se předváděl a byl za velkého frajera. Už od mala jsem měl na práci šikovné ruce. Udělat cokoli manuálně, to mi šlo úplně samo…
Dmu se pýchou, jak mi práce jde
Navíc jsem měl i přítelkyni, před kterou jsem se vytahoval, jak jsem dobrý. No mladej blbec, znáte to. Ještě více ale moje frajeření podpořila skutečnost, že jsem v práci sklízel úspěchy. Mistr mi ze začátku dával jednodušší úkoly, ale když se přesvědčil, že to umím, přicházely stále složitější zakázky. Obráběcí stroj byl můj kamarád. Dokázal jsem na něm skvělé věci a byl jsem na to pyšný. Pracoval jsem u toho nejmodernějšího, kde je všechno zakrytované a k pohybujícím se součástkám se prostě nedostanete, ani kdybyste chtěli. Když totiž odklopíte kryt, stroj se zastaví.
Nůž mi uřízl dva prsty
Jednou na směně za mnou ale přišel mistr. „Potřeboval bych na tvém stroji zaučit nového kluka. Půjdeš na támhleten starší stroj,“ ukázal na vykopávku v rohu dílny. „Je to trochu náročnější, ale ty jsi šikovnej, určitě to zvládneš,“ řekl mi. Měl pravdu. S tímhle starým strojem jsem se rychle skamarádil. Pocházel ještě z doby, kdy se pohyblivé části neschovávaly za plastové výlisky. Vlastně jste si na pracující součásti mohli doslova sáhnout… A toho jsem taky využil. Samozřejmě z frajeřiny. Sundal jsem si pracovní rukavice – nikdy jsem je neměl moc rád, vždycky jsem tvrdil, že mi berou cit v rukou. Sáhl jsem si na obrobek, jenže mi ujela ruka. Vzápětí jsem zavyl bolestí. Rotující nůž mi na pravé ruce ufikl malíček a část prsteníku. Stačil jsem naštěstí ucuknout, jinak bych asi přišel o víc…
