Praha (Pressweb) - Nedávno jsem shlédla reportáž o tom, jak Češi nakládají s prošlými léčivy. Zpytovala jsem své svědomí a vybavila si naši domácí lékárničku. Co se týká likvidace, patřím k té zodpovědnější části české populace. Prošlé léky čas od času posbírám a odevzdám v lékárně. Ale je v naší lékárničce opravdu jen to, co potřebujeme? Vytáhla jsem obě krabice od bot (do doby, než jsme měli dítě, byla jenom jedna). Léky na bolest, sirup na snižování horečky, něco na pálení žáhy, na chřipku, nespavost… Myslím, že každý má doma léky pro případ co kdyby. Co kdyby cokoli. Co kdybych dostala kašel, co kdyby mě rozbolel zub, co kdyby dítě bolelo bříško nebo si rozbilo koleno…
V naší lékárně se však vyskytují téměř všechny léky několikrát. Někoho z rodiny přepadne chřipka, koupí osvědčené přípravky. Nevybaví si, zda je máme doma od minule. Za týden se nakazí další člen rodiny, zajde do lékárny a kupuje (jak jinak) osvědčené přípravky. To už je máme doma třikrát. Dětský lékař předepíše něco dceři, nejsem si jistá, zda přípravek máme. Zdraví mého dítěte nade vše. Léky zentivy musí začít užívat hned (ať se chudince konečně trochu uleví). A navíc, kdo ví, zda se s nemocným dítětem dostanu do lékárny později. Zajdu tam tedy hned a vše raději koupím. Doma zjišťuji, že léky v zásobě máme (jaké překvapení). Za čas všechny medikamenty projdou, protože v takovém množství nejsme schopni je spotřebovat (ani kdybychom byli všichni nemocní celý rok). Navíc léky z přesvědčení užívám co nejkratší dobu. Nebo si po prvním požití přečtu příbalový leták, a tím moje užívání definitivně končí. Z většiny krabiček tak zmizí jen pár tablet. Pokud to tak chodí ve většině rodin, nechci si ani představit, jak ty tuny prošlých léčiv, které většina spoluobčanů vyhazuje do běžného odpadu či splachuje do záchodu, zamořují životní prostředí. Jedno je jisté, přeberu domácí lékárnu a tentokrát už opravdu budu dbát na to, co (a kolikrát) v ní bude.
