Praha (Pressweb) - Pyšně se chlubíte originály ve své sbírce malířského umění, projíždíte se ulicemi hrdě v novém supervoze, jste členem prestižního klubu, abyste se řádně zařadili k sobě rovným, v restauraci zvete velkoryse ostatní u stolu a servírce necháváte vysoké spropitné, chodíte ověšeni zlatými šperky a zakládáte si na tom, kolik peněz máte na účtech a kolik zlatých cihel či zlatých slitků máte ve finančním portfoliu? A samozřejmě to mezi řečí nezapomenete při společenské konverzaci patřičně zdůraznit. A není to zas tak dávno, kdy se zbohatlí bossové poznali dle zlatého zubu, který měl světu při prvním pohledu ukázat, do jaké (cenové) třídy daná osoba patří (tedy spíš se hlásí). Nebo patříte k těm, kteří si své bohatství nechávají jen pro sebe a před okolním světem své poměry bedlivě tají? Není žádnou výjimkou, že právě ti nejbohatší bývají nejspořivější a každou korunu desetkrát otočí, než ji dají z ruky. Jsou to dva extrémy – jedni rozhazují tisíce a druzí by si tzv. pro korunu nechali koleno vrtat.
Jako vždy a všude i zde platí, že nejlepší bude zlatá střední cesta. Není nic špatného na tom, koupit si pěkné auto nebo si vzít při vhodné příležitosti odpovídající šperk, není však třeba chodit s diamantovým náhrdelníkem do obchodu pro chleba a zlaté slitky je lepší míti schované pěkně v trezoru. Nemusí hned každý na potkání vědět, na kolik zlatých cihel jste už naspořili. A nemusíte si ani hrát na úplného chudáka, aby nikdo nepoznal, kolik zlatých mincí vám chrastí v kapse (tedy pokud jste si je vydělali legálně poctivou prací). Je dobré mít finanční rezervu do budoucna, přemýšlet o tom, jak spořit a kam nejlépe investovat, ale detailní informace o svých finančních poměrech si ponechte raději pro sebe a své blízké.
