Praha (Pressweb) - Mezi lidmi se najde široké spektrum, pokud jde o jejich postoj k práci a zaměstnání. Jedni spatřují v práci smysl života, zaměstnání jim nabízí prostor pro seberealizaci a prací tráví většinu času. V extrémním případě hovoříme o workoholismu. Na opačném konci stojí ti, kteří práci v životě nevyhledávají nebo se jí dokonce záměrně vyhýbají. Nemálo z nich využívá (nebo spíše zneužívá) systém sociálních dávek a zajišťuje si tak (a někteří i jinak) finance na obživu bez nutnosti chodit do zaměstnání. A mezitím je široká škála lidí. Od těch, kteří berou práci jako nutnost, aby vydělali peníze, a věnují svému zaměstnání právě tolik času, kolik činí pracovní doba, až po ty, co mají svou práci rádi a v zaměstnání je to celkem baví, ale zároveň nechtějí šidit rodinu.
U mnoha lidí se může postoj k práci v průběhu života i měnit. Od nadšeného kariéristy v mládí až po vyrovnaný poměr mezi prací a soukromím po založení vlastní rodiny. Někoho ke změně hodnot dovedou okolnosti. V horším případě může jít o vážný pracovní úraz nebo zákeřnou chorobu. Není nic špatného na tom, když se chce například mladý ambiciózní absolvent vysoké školy naplno věnovat práci a vybudovat si slušnou kariéru, nic se však nemá přehánět. Extrémně vysoké (a nikdy nepolevující) pracovní nasazení nelze dlouhodobě vydržet. Nemá smysl nechat to dojít tak daleko, až vás postihne infarkt, chronická únava nebo syndrom vyhoření. Ani pro zaměstnavatele není pak takový zaměstnanec dlouhodobě přínosný.
Práce by nám měla přinášet radost a pocit naplnění, ale zároveň bychom měli dbát na to, aby nás nepohltila natolik, že se to negativně odrazí třeba právě na našem zdraví či rodinném štěstí. Práce by nám (ani našemu okolí) neměla ubližovat. Stejně jako v mnoha jiných oblastech života, je i mezi prací a osobním životem důležité najít a udržovat rovnováhu.
