Praha (Pressweb) - Materiál podobný betonu se používal už ve starověku, kdy jej stavitelé používali zejména jako pojivo velkých kamenů. Například Římané používali přírodní hydraulický cement, který se nacházel na svazích někdejších sopek. Používali ho jako pojivo a z betonu stavěli vodní hráze, akvadukty i monolitické kupule. Beton byl mimořádně odolný na tlak, ale podstatně méně vzdoroval tažným silám. Odolnost v tahu dodá betonu až ocel, čímž vzniká železobeton. Výztuže betonu se souhrnně nazývají betonářská ocel. Železobeton se ve stavebnictví používá od začátku 20. století a díky němu vznikly mrakodrapy i velké vodní přehrady.
Betonářská ocel má na svém povrchu tzv. žebírkování
Betonářská ocel jsou ocelové tyče nebo předem svařené kari sítě. Jejich typickým znakem je tzv. žebírkování, což je výstupek, který se vine spirálovitě podél obvodu tyče. Tyto výstupky umožňují velmi pevné spojení ocele s betonem. Nevadí ani mírná koroze ocelového materiálu, protože rez zvyšuje plochu ocele, na kterou se beton přichytí. Kari sítě se používají při betonování velkých vodorovných ploch, například základových desek stavebních objektů, podlah i vertikálních stěn. Bez ocelové výztuže v betonu, by velké plochy popraskaly. Betonářská ocel je pro betonování naprosto nepostradatelná.
K oceli v betonu se nesmí dostat voda
Při stavbě velkých objektů, budov, mostů i vodních děl se betonářská ocel, tedy tyče různého průměru, svařují a vytvářejí se různé konstrukce, které vyplňují prostor budoucí betonové hmoty. Poté se do těchto konstrukcí lije čerstvý beton, který se s ocelí spojí. Beton však musí ocel zcela obalit, aby se zabránilo průniku vlhkosti k ocelovým tyčím. Působením vody by ocel zkorodovala a železobeton by ztratil jednu ze svých dominantních vlastností, tedy odolnost vůči tahu. Chátrání betonových staveb je způsobeno právě tím, že se k ocelové výztuži dostala voda.
