Praha (Pressweb) - Jako psycholog a psychoterapeut se v praxi setkávám s fenoménem, který by se dal nazvat „emoční dluh ve vztahu“. Někdy se objevuje v rámci individuální psychoterapie, někdy výrazněji a bezprostředně v rámci párové terapie či poradenství. Jak to obvykle vypadá? Během psychoterapie nebo poradenství mluví klient např. o tom, že mu partnerka stále něco vyčítá a nebo po něm něco chce, ale není jasné co.
Případně mu nic nevyčítá a verbálně nic nechce, ale naopak mlčí, stahuje se, vypadá uraženě. Obvykle je v pozadí nějaká událost ve vzdálenější nebo nedávné minulosti, kdy klient něco udělal a nebo naopak neudělal a od té doby je vztah nějak „zaseklý“. Není možné se dobrat něčeho konkrétního, něčeho, co by mohlo situaci změnit a jít dál. Nebo mluví klientka o tom, jak od té doby co se jí partner v nějaké vztahové situaci nezastal, nebo jí nepodpořil, navíc opakovaně, tak má na něj zlost. Shodil se u ní, přestává jí přitahovat, nemůže mu jen tak odpustit. Případně se taková situace může přímo odehrát při párovém sezení, kdy jeden partner druhému něco vyčítá, zdá se, že po něm něco chce, ale není to zcela jasně pojmenovatelné, ohraničitelné a hlavně „ukončitelné“. Jakoby ten partner, který se takto nějak provinil, tak nemá šanci na milost, na ukončení domácí nepohody a možnost vykročit dál.
A to dokonce i tehdy, když se snaží, hledá řešení, má zájem na odčinění situace a znovunalezení smíru, ptá se, co by mohl pro to udělat. I tak se od „zklamaného“ partnera nedozví nic jasného, co by mohl udělat. Spíše přetrvává atmosféra viny a trestu. V takových a podobných situacích se zdá, že se jedná o jakýsi „emoční dluh“. Neboli fenomén, kdy jeden partner vyčítá druhému nějakou křivdu z minulosti, ale ten ji nemůže jen tak odčinit. V tom právě spočívá těžkost této situace. Málokdo si totiž uvědomuje, že je v situaci, kdy po něm partner něco takového, jako „splacení dluhu“ chce a nebo naopak, že je tím, kdo to chce po partnerovi. Jedná se totiž většinou o nevědomý proces. „Emoční dluh“ se může stát prostředkem trestání partnera (byť nevědomě).
Pokud by byl „dluh“ splacen, odpuštěn, musel by se „poškozený“ partner smířit s tím, že už nic nedostane, že se vlastně nic hrozného nestalo a jde se dál. Ale jemu se něco hrozného stalo. Obvykle se jedná o emoční zranění, které sice „způsobil“ onen partner svým chováním, ale většinou jde spíše o oživení podobného zranění z dětství (které klient zažil s někým z blízkých a které se tímto aktualizovalo). V rámci psychoterapie je důležité se tímto zabývat, pomoci klientům, aby si mohli uvědomit, že může jít o něco jako „emoční dluh“ a hledat s nimi jejich způsob, jak s tímto fenoménem naložit – at už jako ten, kdo „dluh“ požaduje a nebo ten, kdo by ho měl splatit.
