Ostrava (Pressweb) - Viditelným znakem svátosti manželství je vyjádření manželského souhlasu. Bůh žehná lásku muže a ženy a dává jim milost, kterou potřebují k provádění poslání, které jim jako manželům určil.
"Sňatek" v biblickém významu je složení přísahy s povoláním Boha za svědka. Manželský svazek uzavřený na radnici není tedy sňatkem, ale uzavřením sňatkové dohody. Tam se totiž neodvoláváme na přítomnost Boha, ale na vůli manželských partnerů. Když snoubenci stojí v kostele před knězem, v jeho přítomnosti tak i v přítomnosti svědků a svatebních hostů, skládají přísahu: "Já (řekne se vlastní jméno), beru si tě za manžela (manželku) a slibuji před všemohoucím Bohem, že ti budu věrným manželem (manželkou) a že tě nikdy neopustím ani ve štěstí ani neštěstí, ani ve zdraví ani v nemoci a že tě budu milovat a ctít po všechny dny svého života ... Tak mi Pán Bůh pomáhej. Co znamenají tato slova, vyslovená každým člověkem, který vstupuje do manželského svazku?
"Beru si tě"
Tato slova vyjadřují souhlas, přijmout odpovědnost za druhou osobu. Odpovědnost znamená: "povinnost nést následky za něco, ručit za někoho, něco." Jsme tedy zodpovědní před Bohem za štěstí manžela a jeho spásu. Do manželského svazku vstupuji nejen proto, abych byl šťastný (to také), ale abych udělal šťastnou tu druhou osobu. A pokud ona bude mít podobný postoj, budeme oba šťastní. V křesťanském manželství, manželský partner je Božím darem. A jako dar, je pro nás úkolem, jejíž provádění se úzce pojí s naším pocitem odpovědnosti. Vím, že je to těžký úkol, ale uvědomuji si, že s boží pomocí jsem ji schopen splnit.
"Slibuji, že tě budu milovat"
Slovo "láska" je v naší kultuře stále více chápáno jako soubor pozitivních pocitů. Zatímco v biblickém významu je to trošku jinak. City totiž mohou doprovázet lásku, ale nejsou. City jsou jako zákusek k obědu, který lze přirovnat k lásce. Oběd sám o sobě představuje hodnotu a je dobré, když je k němu přidán doplněk v podobě zákusku - stává se to tehdy příjemnějším. Ale pokusme se živit jedině zákusky, tak rychle ztratíme chuť do života. Tak je tomu s city. Je dobré, když doprovázejí lásku, ale láska bez vznešených citů zůstává láskou. V řečtině, v níž byla napsána větší část Bible, toto slovo má tři významy: eros, phileo a agape. Eros - nejnižší forma lásky je spojena s erotickou láskou. Nemůžeme říci, že manželství bez tohoto druhu lásky bude naplno realizovat Boží plány. Vždyť právě Bůh řekl: "Ploďte se a množte se ..." Sex je tedy druhem milostného vztahu manželů a jen manželů. Neboť plodnost má smysl pouze v manželství - zde totiž děti, které přicházejí na svět, mají předpoklad, že budou mít stabilní podmínky a stálou péči ze strany obou rodičů. Phileas je druhem lásky, úzce spojené s přátelstvím a city. Netřeba žít v manželství, abychom mohli milovat láskou phileo. Mnozí dosud jsme měli přátel as mnoha lidmi nás spojovaly city. Ale pokud se někdo s někým přátelí, nebo mu projevuje pozitivní city, neznamená to, že si ho musí vzít. Pokud však žijeme v manželství, máme se snažit o přátelské pouto tohoto druhu a pozitivní city vůči manželskému partnerovi. Tehdy manželství bude fungovat ve správné atmosféře. Agape je nejvyšším druhem lásky. Spojuje se úzce s rozhodnutím pozitivně jednat ve prospěch dobra druhé osoby, nezávisle od citů, jaké k ní v dané chvíli pociťujeme, našich myšlenek a tužeb. To je láska popsána v 1 Kor 13, 4-7: "Láska je trpělivá, láska je dobrotivá, nezávidí, nevypíná se, nevychloubá se, není nestoudná, není sobecká, nerozčiluje se, nemyslí na zlé, netěší se z nepravostí, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, všechno doufá, všechno vydrží ". To je láska, která neklade podmínky typu: "budu tě milovat, když se staneš ... začneš ... uděláš" a pod. Tedy nezávisle na tom, jak moc mi ublížil, nespravedlivě potupíš, dokonce zrady, já tě budu milovat. To není, berouce věc lidsky, možné dokázat vlastními silami. Ale podporovaný Boží milostí jsme schopni ovládat náš odpor a učinit správné rozhodnutí: "chci tě milovat takového, jaký jsi."
Kostel interier"Slibuji, že ti budu věrný (věrnou)"
Věrnost je postoj realizovat život se svým manželským druhem, nezávisle na okolnostech. Je to tak jako v případě dvou horolezců. Když lezou v horách, navzájem se jistí, protože vědí, že jeden bez druhého nejsou schopni dosáhnout vrcholu. Jsou si navzájem potřební. Pokud se tedy jeden z nich dopustí omylu a spadne do propasti, může stáhnout s sebou druhého a takto spolu zahynou. Nevěru obyčejně spojujeme se sexuální nevěrou, ale ta je jen poslední fází nevěry, která se fakticky začíná mnohem dříve. Když totiž začínáme uznávat něco za důležitější nebo rovnocenné manželovi, je to první etapa nevěry. Manželský partner se dostává do pozadí. Druhou etapou nevěry je obvykle uznávání jiných osob za přinejmenším rovnocenných manželskému partnerovi. Navázání se na přátele, zabývání se dětmi, návštěva a péči o rodiče mohou být dobrými příklady. Samozřejmě můžeme mít přátele, máme se starat o děti a rodiče, zvláště pokud jsou nemocní, nebo nejsou schopni se o sebe postarat. Avšak nemůžeme kvůli tomu zanedbávat svého partnera. Rozvoj společné lásky je prvořadý.
"Slibuji, že tě budu ctít"
Slovo úcta se již téměř vytratilo. Spíše patří do slovníku našich prarodičů. Skutečná láska však vyrůstá z úcty. Nemůžu mít někoho rád, koho si nevážím, kdo pro mě nic neznamená. Jedině úcta mě může vést k zralému rozhodnutí, že s tímto člověkem chci jít celým životem. Tak si ho vážím, že toužím být co nejvíce v jeho blízkosti. Tedy jednou z důležitých úkolů období známosti je prohlubování vzájemné úcty, objevování vnitřní krásy partnera (ta vnější se rychle obkuká a ztrácí), pro kterou ho obdivuji. Když se dnes mladých lidí zeptáte, která vlastnost je pro manželství nejdůležitější, tak na jedno z prvních míst uvedou toleranci. Tu si ale neslibují - proč? Správná tolerance je totiž přirozeným ovocem úcty. Čím větší úctu k někomu máme, tím více jsme schopni a ochotni ho tolerovat. Koho si nevážím, s tím se mi žije těžko!
"Že tě nikdy neopustím"
Tato slova znamenají rozhodnutí na celý život. Je to jakoby vstup do situace bez východiska: není návratu - zbývá jedině věrnost do konce života. Takového rozhodnutí nejsou schopni lidé slabí, nestálí či nezodpovědní. Jedině osoby, které předpokládají takovou situaci, jsou schopné vytrvat v manželství navzdory někdy i velmi těžkým okolnostem. Někteří říkají, že manželství není věcí pro změkčile lidí. Pokud tedy Kostel interierněkdo před vstupem do manželského svazku předpokládá, že pokud jim to nevyjde, tak se rozejdou, nemá vůbec uzavírat svátost manželství. To totiž diskvalifikuje tuto osobu. V životě bývají těžké chvíle, konflikty, krize ... to je něco normální. Nikdo není schopen tomuto se vyhnout. Nezávisle na velikosti zkoušek, či potíží, žádná okolnost neopravňuje manželů připustit možnost rozvodu. Rozvody totiž v katolické církvi neexistují. Mluví se o uznání manželství neplatného od začátku, ale to není totéž, co rozvod. Existovala totiž okolnost (obvykle skrývaná některým ze snoubenců), která představovala rozlučujúcu překážku. A tedy navzdory svatbě a slavnostnímu zasnoubení, manželský svazek mezi těmi dvěma nenastal. Tedy žádná situace není schopna rozloučit manželů, jedině smrt. Ani zrada, která je ve své podstatě čímsi tragickým, neopravňuje manželů, aby se rozvedli. Podobně nemoc, ať by byla jakákoli, zda podlehnutí alkoholu nebo ledajaká jiná neřest. V tomto je třeba pochopit roli odpuštění. "Že tě nikdy neopustím" může znamenat nejen fyzický rozchod, ale i rozchod duší. Možná dokonce s někým bydlet, spát v jedné posteli a být pro něj cizí osobou. Jsme tedy povinni starat se o duchovní pouto, nejen o tělesné.
"Tak mi Pán Bůh pomáhej"
Sňatek v kostele obsahuje v sobě povolání Boha za svědka. Samotný tento fakt rozhoduje o váze události, která se odehrává. To je obrovským privilegiem. Boží přítomnost není náhodná, protože Boha jsme sami pozvali. Víme, že bez něj nejsme schopni dodržet věrnost uzavírané manželské smlouvy. Právě proto manželství nemůže být věcí čistě lidskou. Potřebujeme Boha. On během uzavírání svátostného manželského svazku slibuje manželem svou stálou přítomnost. Prosba o Boží pomoc je výrazem naší víry. Uznávám totiž existenci Boha a jeho roli v mém životě. Dělám to nejen prostřednictvím vnitřního faktu, ale nahlas, často do mikrofonu, aby to všichni přítomní při sňatku mohli slyšet. Takto vyznávám víru a hlásám ji jiným.
